Návštěvníci kina (Část I.)

Pro většinu lidí bývá návštěva kina vítanou kratochvílí – do kina chodí s vidinou smíchu, pláče, vzrušení. Já do kina chodím s vidinou masového vyvraždění přinejmenším poloviny diváků. Představa, že do českých kin přichází film, na který se těším už věky, mě ničí. Pokaždé přemýšlím, jestli mi za to můj drahocenný čas, mé slabé nervy a neexistující peníze stojí – co z toho, když polovinu filmu neuslyším kvůli neustálému šustění, křupání, mluvení; co z toho, když polovinu filmu neuvidím kvůli opozdilcům, věčným čůracím přestávkám všech těch chudáků s akutním zánětem močového měchýře, kvůli stylařům s rovnými kšilty stále na hlavě a jejich slečinkám, které nahání výšku nejen podpatky, ale i extravagantními účesy.
Má sociální bublina tvrdí, že nesnáší jakékoliv rušivé zvuky během promítání, pozdní příchody, brzké odchody – a přesně tato sociální bublina vždy, když se do kina vydám já, odlétne do jiného vesmíru a zanechá mě tam se samými… no, dementy.

Budu popisovat svou nejčerstvější zkušenost z konce března – promítání Ready Player One.
Dopoledne v den promítání jsem se rozhodla, jako každý zodpovědný divák, s předstihem zakoupit lístky. Zajišťuji si tak, že budu mít alespoň trochu rozumná místa a nepřijdu kvůli frontě u pokladen pozdě. Tato činnost bývá pro normální lidi zcela jednoduchou, rychlou záležitostí – místo uprostřed, nejlépe někde od poloviny sálu nahoru, ať ze vzdálenosti tří metrů nekoukáme kolmo vzhůru. Pro mne však představuje mentálně vyčerpávající hru v mnoha směrech podobnou hře ze starých Windows – Hledání min. Patřím do té značně větší kategorie lidí, kteří netuší, jak tato hra vlastně funguje, nicméně tuším existenci určitých pravidel:

  • OK, na klín si nikomu sednout nemohu a ani nechci.
  • Zde jsou rozebraná 4 sedadla, tuším velkou skupinu, od nich raději dál.
  • Ha! Volný prostředek. Ale pozor, v řade pod i nad jsou totožná sedadla již zarezervovaná, tuším nebezpečí.
  • Zde téměř uprostřed je volné místo, které ale vypadá velice podezřele, určitě se tam skrývá hrozba rezervací na poslední chvíli.
  • Začínat od krajů a rohů, jak to dělá každý pořádný hledač min? To na kino není moc aplikovatelné. K tomu všemu, co mě v kině rozčiluje, nemusíme přidávat bolest šíje.

Ať udělám cokoliv, nikdy s výběrem míst nebudu spokojená, ale na film se těším už dva roky a na 100% legální, oficiální kopii, kterou bych si URČITĚ koupila (*wink wink*), se mi už čekat nechce.

Už ve vstupní hale pohledem odhaduji, kdo z přístojících jde do stejného sálu, a jsem si téměř jistá, že mi společnost bude dělat skupinka uřvaných výrostků, která zrovna utrácí své roční kapesné za občerstvení.
Při dosednutí na své místo začnu okamžitě zkoumat své bezprostřední okolí, výškový rozdíl mezi řadami sedaček, odhaduji, jak moc rušivé bude osvětlení únikových cest, tipuji si, jestli ten pár řadu přede mnou bude celé promítání kecat nebo se ocucávat. Ještě před trailery konktroluji hlasitost a budíky na svém telefonu, hlavně ale předstírám, že si jdu zarezervovat místo na jiné promítání, zatímco na interaktivní mapce kontroluji, jak to vypadá s dostupností sedaček v mém okolí. Začínám věštit, zda budou všechny rezervace vyzvednuty. Se sevřeným žaludkem se smiřuji s faktem, že přijdou všichni – a s pohledem upřeným na všechna ta prázdná místa, zatímco se schyluje k začátku filmu, se smiřuji s faktem, že všichni do jednoho přijdou pozdě.

Co na pozdě příchozích oceňuji nejvíce, je to, jak se ani nesnaží být nenápadní. Bez jakéhokoliv náznaku provinění a lítosti jdou vzpřímeni v celé své kráse, povídají si a svítí všem ostatním flash diodami svých telefonů přímo do tváří – tím minimálně pro mě udělají z nadcházejících několika scén netradiční podívanou. Podívanou v tom smyslu, že nevidím nic. Často ale ještě stihnu postřehnout, že si vlastně ani před vstupem do sálu nesundali své svršky a ani se k tomu nehodlají usadit do svých sedaček. Místo toho obohatí divákům v zadních řadách zážitek o svá záda zakrývající čtvrt až polovinu plátna (záleží na vzdálenosti sedícího diváka od toho stojícího).
Musím ale říct, že takové chování oceňuji, když ještě na plátně běží trailery. Nevím, co je to teď za trend dávat do trailerů přesně ty scény, které nám nevyzradí pouze zápletku, ale i rozuzlení – a to v přesně chronologickém sledu. Chtěla jsem jít do kina (To ‘chtěla’ berte s velkou rezervou.) například na Tvář vody – díky ukázkám jsem ušetřila dobrých 160 Kč, film už mi stejně po nedobrovolném shlédnutí dva a půl minuty dlouhého traileru více nabídnout nemohl. Snažit se ukázky ignorovat s tím, že jste jimi obklopeni a nedají se ignorovat, prostě moc… nejde. (Kéž bych se tak pečlivě nevyhýbala i ukázkám z Ready Player One, za těch celkem ušetřených 320 Kč jsem si mohla koupit… no, rozhodně něco lepšího než zklamání a vztek.)

Jo a jen tak na okraj: Víte někdo, jaké všechny povinnosti má ten člověk v okýnku tam úplně nahoře sálu? Ve své jednoduché mysli si to představuji tak, že spustí aktuální, předem připravenou kolekci reklam a trailerů (Konečně v CinemaCity přetali pouštět v bloku před jediným filmem třikrát reklamu o tom, že vás bude mít přítelkyně daleko raději, když koupíte vstupenky včas.), a pak ve vhodnou chvíli přepne na film a zhasne. Jak těžké to přesně je? Párkrát jsem se přesvědčila, že asi extrémně – když jsme na prvních 5 minut filmu koukali za téměř denního světla. Panu promítajícímu onoho večera, který popisuji zde, ale musím zatleskat – došlo mu to už v polovině první scény filmu.

Tak, konečně je tma, už můžu všemi svými smysly vnímat, co za hovada to tu se mnou sedí tentokrát…

(Konec první části)

One Comment

Leave a Reply to Blanka Tomsová Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *